Před pár dny jsem se vrátila po měsíčním putování Kolumbií a otázku, JAKÝ JE VLASTNĚ ŽIVOT V KOLUMBII?, dostávám asi úplně nejčastěji. Přestože dnes všichni žijeme v době, kdy si můžeme cokoliv zjistit, jsou takové informace o životě v různých zemí přece jen nepřesné a neúplné.
Než jsem odjela, pár lidí mě od toho dokonce odrazovalo, že Jižní Amerika je nebezpečná apod., což samozřejmě být může, ale to může být každá země. Lidé mají strach, protože tyto země neznají a nemají o nich dostatek informací o běžném životě.
Teď, potom co jsem se vrátila, jsem získala vlastní pohled na tuto zemi a můžu říct, že přestože jsem předtím zjišťovala spoustu informací, nic takového jsem se nikde nedozvěděla. Právě proto bych se o to, co jsem měla možnost poznat, s vámi ráda podělila, protože mi přijde velmi důležité mít povědomí o současnosti jedné kdysi nejnebezpečnější zemi na světě.
Možná si říkáte, PROČ JSEM SI VYBRALA PRÁVĚ KOLUMBII?, tak vám na to rovnou odpovím. V průběhu studijního pobytu ve Španělsku jsem poznala mnoho lidí z nejrůznějších koutů světa a našla jsem si tak přátelé i z Kolumbie, které jsem chtěla navštívit. Také mě lákala krásná příroda, která se od té naší tolik liší, ale o tom zase příště.
Během více než měsíce, kdy jsem procestovala velký kus Kolumbie, jsem navštívila velká města, prales, poušť i malé vesničky.
Všechno je úplně jiné než u nás v Evropě, přesto život plyne dál tak jako všude. Když se na chvíli zastavíte a jen pozorujete, co se kolem vás děje, dojde vám, že je to vlastně všude dost podobné. Lidé chodí do práce, starají se o svou rodinu a tráví čas s kamarády. Co mi ale přijde jiné, tak je to přítomný okamžik, který Kolumbijci prožívají mnohem silněji, než my Evropané, kteří myslí ve velké míře na budoucnost. Ale to je spíše něco k zamyšlení.
Nejvíce mě překvapil NEPOMĚR MEZI CHUDÝMI A BOHATÝMI LIDMI. Sice máte postavené krásné domy, kolem vás stojí luxusní restaurace a bary, ale zároveň před vchodem vidíte rodiny s malými dětmi na ulici, které spí v papírových krabicích.
V tu chvíli zkrátka nevíte co dělat. Na mnoha místech, a to hlavně ve velkých městech, je vidět obrovský KONTRAST MEZI LIDMI Všude někdo něco prodává, ať už jídlo a pití, čištění bot, roušky, domácí produkty nebo třeba čajový pytlík. Každou chvíli vás někdo žádá o peníze a o jídlo. Na každém rohu má někdo malý „stánek“, ve kterém má ručně vyráběné náramky, šperky, obrázky apod.
Z počátku mi to přišlo velmi zvláštní, že tolik lidí se živí něčím jiným, než „běžným chozením do práce“. Pořád mi to nějak nešlo do hlavy, tak jsem se ptala a ptala.
Většina obyvatel pracuje za minimální mzdu, která je asi 5500 Kč s tím, že ceny jídla v obchodech jsou dost podobné těm našim. Proto si také spoustulidí přivydělává tímto způsobem.
Je úplně normální, že když stojíte na semaforu, můžete se podívat na tanečníky, Spidermana nebo žonglující kluky, koupit si svačinu a ještě vám umyjou auto. Zkrátka každý dělá, co může. Nechápala jsem, proč v malé restauraci se 4 stoly jsou 4 číšníci a obecně, všude je hodně pracovníků, kteří tam zas tak moc té práce nemají. Ale je to proto, že se snaží alespoň částečně pomoct a zaměstnat co nejvíce lidí, aby více lidí mělo alespoň nějaké peníze.
"Hon na turisty"
Asi v půlce cesty jsem se přesunula na sever Kolumbie do města Cartagena na pobřeží Karibského moře. Obecně platí, že za koloniálních dob, kdy byli Afričani dováženi do jižní Ameriky jako pracovní síla, byli tito lidé právě většinou v pobřežních oblastech, kde zůstali dodnes, a je to také důvod, proč na severu nenajdete ve velké míře původní obyvatelé.
Zároveň právě sever Kolumbie je oblíbenou turistickou destinací jak pro místní, tak i pro turisty, kteří sem míří za odpočinkem na neuvěřitelně krásných plážích.
Ještě než jsem odjela do Cartageny, mě přátelé upozorňovali, abych si dávala pozor, že místní lidé jsou zkrátka jiní, než typičtí Kolumbijci. Po příjezdu první den na pláži, kdy jsem si šla odpočinout, jsem odcházela naprosto naštvaná zpátky na pokoj.
Jelikož je to docela turistické město, jsou na turisty moc dobře připraveni, ale přirovnala bych to spíše k „honu na turisty“. Sotva vytáhnete paty z hotelu, neustále za vámi někdo chodí a nabízí vám snad úplně všechno, na co si vzpomenete. Kdyby stačilo říct ne, tak je to v pohodě, ale mnoho z nich za vámi pořád chodí, pokřikují na vás, tleskají vám přímo do ucha a zkrátka čímkoliv se snaží upoutat vaši pozornost, abyste nakoupili právě u nic
Související články
Zážitky z cest
Zdarma ke stažení
Ahoj, já jsem Pavlína
Jsem cestovatelka tělem i duší, ráda poznávám nová místa, lidi a taky jinou kulturu. Projela jsem si na vlastní pěst už pár zemí, studovala jsem půl roku ve Španělsku a třeba minulý rok jsem více než měsíc strávila na cestách v Kolumbii. Do světa mě to táhne hlavně za dobrodružstvím a vystoupením ze stereotypu. Láká mě navštívit země, které nejsou zrovna turistickými destinacemi. V mých článcích se s vámi podělím o své zkušenost, příběhy z cest a tipy, kam se třeba můžete vydat.
Po nějaké chvíli jsem to začala vnímat jinak...
Po nějaké době mi došlo, že tito PRODEJCI (nejen ti na severu) jsou zkrátka lidé, co se snaží něco dělat, aby měli život o něco lepší. Ať už to mají jako svou hlavní práci, nebo jen přivýdělek, pořád neztrácí naději a odhodlanost něco dělat. Protože vedle pracujících lidí a prodejců tu jsou taky ŽEBRAJÍCÍ LIDI, kteří zkrátka jen celý den sedí s nataženou rukou a nesnaží se vám prodat ani ten náramek ze šňůrky. A vedle žebrajících lidí jsou pak ŽEBRAJÍCÍ DĚTI, které se to naučily od rodičů a zastavují v některých oblastech auta a nenechají je ani projet, dokud jim něco nedáte. A potom, vedle všech těchto lidí jsou ZLODĚJI, kteří vás zkrátka okradou, nebo ještě hůř, přepadnou.
Když jsem si tohle všechno uvědomila, už jsem to „ne, děkuji“ říkala s takovým klidem, že mi vlastně ani tolik nevadilo, že pak za mnou někdo chodí.
A přes všechny tyto rozdíly…
I přes to všechno jsou lidé z Kolumbie naprosto úžasní. Můžete přijít kamkoliv a s každým se bavit jako se svými přáteli. Každý vám rád poradí a pomůže. Navzájem se lidé podporují, jezdí nakupovat k místním farmářům a do malých obchodů namísto do velkých obchodních center. Rodina je to nejdůležitější pro všechny, všichni se neustále navštěvují a jsou tu vzájemně pro sebe.
Tím nechci říct, že tohle všechno u nás není, protože je, ale ne v takovém míře jako tam. Tam zkrátka máte pocit, že jste všude vítaní a že přestože potřebujete pomoct, nejste nikomu na obtíž, ale naopak. Lidé jsou tak přátelští, že si rádi popovídají s někým novým, ještě ke všemu s cizincem, který tam vyčnívá z davu jako pěst na oko.
Život tady plyne pomalu, protože nikdo nikam nespěchá a pořád se tu pije kafe (i před spaním).
Zkrátka je čas. Když se řekne v 5, je to automaticky v 6 a všem to přijde úplně normální. Jednou jsme s kamarády měli vyjíždět brzy ráno sjíždět řeku. Předchozí den večer jsme se dohodli, že fakt v 5 vyjíždíme. 4:55 jsem byla s batohem nachystaná u dveří a oni teprve vstávali, že si jdou vařit kafe.
Tak jsem jim řekla, ať mi příště raději rovnou řeknou v 6 a já se aspoň o hodinu déle vyspím. Při této příležitosti mi vyprávěli historku, kdy byli v Německu a tak stejně ráno měli v 9 sraz a všichni kromě nich už byli nachystaní a oni nechápali, že v 9 je fakt v 9. Tak jsme se zasmáli, vypili si tu kávu a jeli.
Z počátku mi i tohle dělalo problém, protože jsem si den nějak časově rozvrhla a ono to nikdy nevyšlo. Už jsem párkrát slyšela, že v Evropě se to moc hrotí, což z jejich pohledu chápu a možná na tom taky něco bude, ale tohle je zase druhý extrém. Přesto mě to něco naučilo. PŘESTALA JSEM PLÁNOVAT A ZKRÁTKA ČAS NEŘEŠILA.
Někdy to bylo fajn, jindy nám zas něco nevyšlo, ale vlastně jsem nepotřebovala vůbec vědět, kolik je hodin (pokud se nejedná zrovna o letadlo). V Česku se lidé stresují, když jim ujede autobus a další jede až za 10 minut. Přitom vlastně vůbec o nic nejde. Když jsem se tam potřebovala někam dostat, zkrátka jsem šla k cestě a mávla na první autobus, co jel. Ten zastavil a domluvili jsme se, kam mě hodí a bylo to. Někdy mě dovezl přímo před ubytování, jindy jsem vyskočila tam, kde mi to vyhovovalo.
Na závěr
Zkrátka jsem se tam naučila a pochopila spoustu věcí, díky kterým mám k Jižní Americe o kus blíže. Ani nám nedochází, jak moc dobře se tady v Evropě máme. Věci jako teplá sprcha, postel a třeba něco v ledničce není pro všechny samozřejmostí. Jsem moc vděčná za to, jaký život můžu žít.
Doufám, že vám těchto pár řádků umožnilo alespoň trochu nahlédnout na kolumbijský život. Pokud vás zajímá deštný prales, drogový průmysl nebo byste rádi vyrazili do Kolumbie a ocenili byste cestovatelské rady, tak počkejte na další články, které budou na tato témata.
Pokud byste si chtěli přečíst zajímavosti z mé cesty, podívejte se na FB stránku nebo se přidejte do mé cestovatelské skupiny. Budu se tam na vás těšit:)
Jsem cestovatelka tělem i duší, ráda poznávám nová místa, lidi a taky jinou kulturu. Projela jsem si na vlastní pěst už pár zemí, studovala jsem půl roku ve Španělsku a třeba minulý rok jsem více než měsíc strávila na cestách v Kolumbii. Do světa mě to táhne hlavně za dobrodružstvím a vystoupením ze stereotypu. Láká mě navštívit země, které nejsou zrovna turistickými destinacemi. V mých článcích se s vámi podělím o své zkušenost, příběhy z cest a tipy, kam se třeba můžete vydat.
Děkuji za moc krásný článek. Chystam se do Kolumbie v lednu na měsíc a moc se těším. Loni jsem procestoval Panamu a i zde jsou lidé hodně podobný. Za poslednich 15 let jsem letal převážně Asijské země a i zde lidé úžasný. Řek bych že čím chudší země tim víc lidé v pohodě. Naučili se žít s malem a radovat se s obyčejných věcí. Jejich úsměvy jsou nakažlivé rad se vracim a vychutnavam si svobodu těchto zemí. Spoustu lidem doporučuji aby se jeli podivat a ziskali pokoru a byli šťastný za to co mají a vážili si toho. Máme se zde neskutečně dobře a bohužel si toho nevaziíme ale ten kdo už párkrát vycestoval tak zna i jiné hodnoty.
To mám radost, děkuji 🙂 Souhlasím s Vámi, máme se opravdu dobře a když si to člověk vyzkouší na vlastní kůži, vryje se mu to do paměti. Všichni bychom se měli radovat z těch obyčejných věcí, protože ty jsou většinou ty nejlepší. Do Asie bych se také jednou ráda podívala, tak už se moc těším 🙂
Pingback: Po stopách minulosti JIŽNÍ AMERIKY - One girl on the way
Pingback: DO KOLUMBIE -pro cestovatele - One girl on the way